S kolegou řešíme drobné nuance při určování vnějších vlivů. Jedná se o výrobní a skladovací prostory s plastovými díly pro automobilový průmysl.
Potřebujeme určit, zda se jedná či nejedná o prostory s vnějším vlivem BE2N1. Jde o to, že nám nikdo není schopen doložit, jak moc jsou plastové výrobky do automobilů v tomto objektu zpracovávané hořlavé. Osobně předpokládám, že jsou hořlavé velice snadno.
Ovšem podívám-li se na problém obecně, pak jsem našel pouze jednu definici hořlavých látek, a to následující:
Hořlavá látka – látka v tuhém, kapalném nebo plynném stavu, která je za předvídatelných podmínek schopna hořet nebo při své látkové nebo fázové přeměně vytvářet produkty schopné hořet.
V extrémním případě je za určitých podmínek hořlavé téměř vše, včetně látek nesnadno hořlavých, tedy materiálů třídy reakce na oheň B (dříve stupně hořlavosti B).
Dle mého soudu je třeba znát technický list či parametry zpracovávaných materiálů. Od jaké třídy reakce na oheň lze uvažovat již s vnějším vlivem BE2? Ovšem ne všechny materiály jsou zkoušeny na třídu reakce na oheň.
Podle čeho se tedy řídit při rozhodnutí, zda ten či onen materiál ovlivní při určování vnějších vlivů vnější vliv BE?
| 
