+

I mistr tesař se utne

Čeština je krásný jazyk – bohatý, košatý… a také má mnoho přísloví. V nich je zachycena moudrost i zkušenosti našich předků. Z řady přísloví týkajících se pracovních nebo řemeslných činností mě napadají dvě: „řemeslo má zlaté dno“ a to druhé jsem si vybral jako nadpis tohoto článku. Obě jinými slovy říkají: skutečně dobrý řemeslník se o svou živnost nemusí bát, nemusí mít strach, že nebude mít práci, tedy neměl by se mít špatně i když na druhé straně je to jen člověk, tvor omylný a čas od času může, při vší ostražitosti, pečlivosti a soustředění se na svou práci, udělat chybu, čili „utnout se“. Nevím však, zda ono „utnutí“ v tomto přísloví bylo výsledkem toho, že některý tesař přišel o prst nebo že mu některá ta střecha spadla.

Zmíněná přísloví si ale také mohu vykládat jinak. To první o zlatém dně míří do řad potenciálních i skutečných řemeslníků, kterým říká, že pokud se budou dobře učit (ve škole, v učilišti) a dále se, pokud možno celoživotně, vzdělávat, budou své řemeslo dobře ovládat, budou, nebo spíše mohou být „za vodou“. Přísloví o tesaři zase míří do řad zákazníků a odběratelů, kterým sděluje, že i ten nejlepší řemeslník může udělat chybu, jinými slovy že „nikdo není dokonalý“. Chápu to jako určitý alibismus, který existoval už ve středověku.

Bohužel je normální, že pokud jsme v pozici dodavatele čehokoliv, hlasitě obhajujeme své právo na omyl a uplatňujeme přísloví o tesaři. Pokud se však octneme v pozici odběratele, právo na omyl dodavateli upíráme, a to stejně hlasitě, ne-li hlasitěji. To není schizofrenie, ale normální postoj člověka s jeho přirozenými vlastnostmi.

O tom, že člověk je tvor nedokonalý a že má právo na omyl, svědčí kontrolní mechanismy uplatňované u řady činností i v řadě firem. Jsou to nejrůznější certifikáty (podle ČSN EN ISO řady 9000), akreditace v nejrůznějších oblastech, autorizace atd. V řadě firem existují útvary jakosti, kontroly atd., jejichž jedinou činností je mimo jiné kontrolovat, zda se „mistr tesař neutnul“. Úkolem toho všeho je vyloučit vady, zvýšit jak bezpečnost při výrobních činnostech, tak bezpečnost hotových výrobků. I přesto, že se kontrolní mechanismy neustále zdokonalují, nelze dosáhnout stoprocentní dokonalosti, bezpečnosti, spolehlivosti, kvality. Důkazem jsou reklamační řády, omezené záruční doby, povinnost uživatelů provádět pravidelnou údržbu, kontroly atd. Jinak se díváme na pochybení výrobce obuvi, malíře, tapetáře, jinak na pochybení výrobce potravin nebo dodavatele elektrického zařízení. Obvykle zjevná a mediálně zajímavá jsou pochybení lékařů. Asi jinak budeme vnímat nekvalitně vymalovaný nebo vytapetovaný byt – zde špatná kvalita nikoho na zdraví nebo životě neohrozí – jinak špatně zapojenou zásuvku, nefungující proudový chránič chránící zásuvku v koupelně, „amatérsky“ zřízené osvětlení venkovního bazénu apod. – zde chyba může mít fatální následky. U lékaře, který pacientovi vyoperuje místo nemocné zdravou ledvinu, se ptáme jak je to možné, jak takový lékař vůbec může léčit.

A co elektrikáři? Mohou chybovat? Elektrikář je přece stejný člověk jako malíř, tapetář, opravář obuvi… Jeho pochybení však může mít následky úplně jiné kategorie než pochybení řemeslníků zmíněných v předchozí větě. Proto v tomto oboru již několik desítek let existují jak kontrolní mechanismy, tak požadavky na zvláštní odbornou způsobilost.

Nejzjevnějším kontrolním mechanismem v oboru elektro je činnost revizních techniků. Odborná způsobilost je pak zabezpečována pravidelným ověřováním znalostí elektrotechniků a požadavkem na jejich průběžné vzdělávání. Výsledkem důsledného uplatňování těchto mechanismů je obecně vysoká bezpečnost elektrických zařízení. Důsledkem toho je pak záměr vyřadit elektrická zařízení z kategorie zařízení našimi právními předpisy označovaná jako vyhrazená. Tento záměr je v současné době diskutován na evropské úrovni. Můžeme to vnímat jako uznání dobré a kvalitní práce elektrotechniků, na druhé straně však existuje nebezpečí, že pokud budou elektrotechnická řemesla zařazena mezi řemesla takříkajíc normální, postupně se sníží nároky na odbornost lidí a naopak se může zhoršit kvalita jejich práce. Jeden příklad už tady máme – projektanty elektrických zařízení. Jejich živnost je zařazena do živností volných, kde podmínkou není žádné odborné vzdělání, žádná odborná způsobilost, a to navzdory tomu, že stále platí vyhláška č. 50/1978 Sb. a její § 10. Bohužel živnostenský zákon je právní předpis vyššího stupně než vyhláška, takže platí jeho ustanovení. (Zde nechci paušálně odvozovat, že právě proto musí být každý projektant špatný; nicméně onen mechanismus postupného snižování nároků na odbornost projektantů je tímto nastartován.)

Elektřina je energie nejen ušlechtilá, ale pro nás nezbytná. Chápeme ji veskrze pozitivně. Jako stejnou samozřejmost bereme pozitivně i tisíce a desetitisíce nejrůznějších elektrických spotřebičů a zařízení. Bez některých z nich bychom snad ani nemohli existovat, bez jiných by náš život nebyl plnohodnotný. Špatně provedená elektrická instalace nebo vadný elektrický spotřebič však může být, stejně tak jako skalpel v rukou nepozorného chirurga, nebezpečná zbraň. Tak jako navštěvujeme lékaře, pokud jsme nemocní, s důvěrou v jeho odborné znalosti, s přesvědčením, že nás vyléčí, stejně tak si koupíme elektrický spotřebič, necháme si udělat od elektrikáře instalaci s tím, že obojí bude sloužit svému účelu a bude bezpečné. Tak jako jsme se nikdy neptali našeho lékaře, zda pravidelně navštěvuje školení, zda má pro příslušnou činnost atestaci, stejně tak se obvykle neptáme elektrikáře, zda má platnou „padesátku“, zda zná nejnovější technické normy, zda navštěvuje odborné semináře, studuje odborné knihy atd. Je to „slepá“ důvěra nebo je nám „žinantní“ se na něco tak samozřejmého zeptat?

Možná právě zde je začátek toho, že jako elektrikář mohu udělat cokoliv. Hřeším na to, že odběratel je laik, neorientuje se v mém oboru, neví a ani nemůže vědět, jak má být co správně, podle nejnovějších technických norem, provedeno.

Jak jinak si vysvětlit činnost některých elektrotechniků, kteří bez mrknutí oka vyprojektují, nainstalují nebo zrevidují elektrické zařízení, obrazně řečeno, jeden den v rodinném domku, druhý den v čerpací stanici PHM, třetí den v ordinaci zubního lékaře, dále pak v jeslích, školce nebo škole, obchodě – jinak řečeno realizují jakoukoliv zakázku, která je právě k dispozici. Jsou přece elektrotechnici a mají platný doklad o odborné způsobilosti dle vyhlášky č. 50/1978 Sb., a to potřebný paragraf, např. 7, 8, 9 nebo 10 – pardon, ten už ani nepotřebují. Oficiálně, dle našich právních předpisů, totiž neexistuje v oblasti odborné způsobilosti elektro specializace. Je to stejné, jako bychom přišli do nemocnice a žlučník nám operoval stomatolog – je přece také MUDr.

Elektrotechniky tímto článkem zřejmě moc nepotěším. Mnohem přijatelnější by však mohl být pro jejich zákazníky – jak ty stávající, tak i potenciální.
V současné době, kdy stále platí v mnohém archaická vyhláška č. 50/1978 Sb., však nelze nic jiného, než apelovat na elektrotechniky, řemeslníky pyšnící se tímto „titulem“, aby své řemeslo nepodceňovali, měli k němu úctu a měli na mysli zásadu „jak já tobě, tak i ty mně“. Aby se pak například nestalo, že zubař, kterému některý elektrikář ne právě kvalitně udělá (vyprojektuje, nainstaluje nebo zreviduje) elektrickou instalaci, mu pak vytrhne místo nemocného zdravý zub. A aby nikdy žádný elektrikář nemusel používat vůči svým zákazníkům přísloví „přece i mistr tesař se utne“.

článek zpracoval: Jan Lojkásek
Vytvořeno: 28. 12. 2005
     
     
    Facebook
    Twitter Obchod IN-EL